Aktuality

Investiční fond nebo investiční společnost. V Česku se nad těmito pojmy vznáší aura nedůvěry. Podle expertů na investice Michala Valentíka z ČP INVEST a Aleše Mátla z Unicredit Bank za to může hlavně negativní zkušenost. Ať už s vyšňořenými podvodníky nebo historicky ještě z dob divoké kupónové privatizace. Češi se však podle nich investic bát nemusí. Jen si o nich mají dopředu něco nastudovat.

Češi jsou podle průzkumů finančně negramotní a konzervativní. Změnil se za poslední roky nějak jejich přístup k investicím?

Michal Valentík: Katarze ze začátku finanční krize na přelomu let 2008 a 2009 přispěla k tomu, že český investor začal přemýšlet. Dnes už uvažuje v pojmech typu – na jak dlouho chci investovat a jaký mám vztah k riziku.
Aleš Mátl: Přesně tak. Kdo chce dnes skutečně zhodnotit své prostředky, musí se poohlédnout po opravdovém investování. A potom je to opravdu o těchto otázkách – na jak dlouho a s jakým rizikem.

Co konkrétně se tedy s nástupem krize změnilo?

Michal Valentík: Přestalo platit, že pokud zůstává člověk v pozici, tak i se špatnou počáteční investicí skončí v zisku. Dnes je tomu jinak. Než zainvestuji, musím si rozmyslet, jestli na to mám, jestli zvládnu riziko a co od toho vlastně očekávám. Takovéhle otázky jsou důležité.
Aleš Mátl: Měli jsme tu dobu, asi pět let, kdy se dalo sedět například na státních dluhopisech a druhou půlku financí mít na spořicím účtu. Klesající tržní úrokové sazby tlačily výš ceny dluhopisů a tedy i ceny dluhopisových fondů. Sazby na spořicích účtech byly drženy na atraktivních úrovních díky vzrůstajícímu úrokovému prostředí. Takoví investoři se mohli těšit v podstatě z bezrizikových příjmů. Ta doba je ale pryč.

Dnes už se takto tedy vydělávat nedá?

Aleš Mátl: Tak se na to podívejme. Úroky z dluhopisů jsou tam, kde jsou – desetiletý dluhopis na úrovni dvou procent a tak podobně. Výnosy na spořicích účtech jsou pod jedním procentem. Takže takto dnes opravdu nikdo nezbohatne.

Ministerstvo financí přitom nedávno vydalo už pátou emisi státních dluhopisů. Dá se tedy říci, že o ně mají Češi zájem?

Michal Valentík: Mají. A to z toho důvodu, že jsou extrémně, ale opravdu extrémně konzervativní. On nákup státního dluhopisu v podstatě není investice, to je víceméně spoření. Kdyby Česká republika zbankrotovala, a nebyla tudíž schopná splatit své závazky, tak je z tohoto pohledu úplně jedno, jestli ty peníze máte v dluhopisech nebo někde jinde. To je pořád velmi konzervativní věc.

Jaké má tento český přístup důsledky pro finanční trh?

Michal Valentík: Češi více jak polovinu svých finančních aktiv drží v depozitech. A nezáleží na tom, jestli ta depozita nazveme běžný účet, vklad na viděnou, termínovaný účet nebo v podstatě i státní dluhopis. Z toho důvodu, a kolega mi určitě dá zapravdu, tu banky mají dostatek likvidity a neví, co s ní mají dělat. V Česku pro ně prostě není dost investičních příležitostí.
Aleš Mátl: To mohu jen potvrdit. Část z peněz, které banky získají od svých klientů, by standardně uložily do státních dluhopisů. Ty ale příliš nenesou a lépe by už vyšlo půjčování podnikům. Tam však vstupuje do hry ekonomika. Takže likvidita stále je k dispozici.

Je to naše specifikum nebo je situace obdobná i jinde ve světě?

Aleš Mátl: Nemusíme chodit daleko. Když jsme se bavili s kolegy z privátního bankovnictví v Maďarsku, zjistili jsme, že tam má portfolio jejich průměrného klienta padesát procent v akciích. Této hodnotě se v Česku ani neblížíme. Michal Valentík: Pokud se podíváme na region střední a východní Evropy, Maďaři tímto způsobem investují nejvíce. Rakušané jsou na druhou stranu podobně konzervativní jako Češi. U nás je to ale jen otázka času a na trhu je tu v investicích obrovský potenciál. Češi to ale musí pochopit, musí získat v investice opět důvěru.

Co je o tu důvěru připravilo?

Michal Valentík: Podívejte, není nic jednoduššího než si obléknout pěkný oblek a tvářit se jako finanční poradce. Kolik lidí už takto naletělo? Proto přistupují lidé k investování s nedůvěrou, proto hledají bezpečí. Ale musí si uvědomit, že je nutné o investicích přemýšlet a nevěřit, že jim dá někdo deset procent ročně bez rizika a nasypat tam všechny rodinné peníze.
Aleš Mátl: Je tu i nějaká historická zkušenost. Vzpomeňme na kupónovou privatizaci. Řada lidí na tom vydělala, ale mnoho jich o své peníze přišlo. Akcie jim někdo vyvlastnil nebo vyvedl přes jinou firmu. Takové špatnosti se u fondů děly. Je to tedy i o této negativní zkušenosti. Dnes je situace však výrazně odlišná, trh je vyspělejší a velmi dobře funguje i dohled regulátora.

Jak by tedy měl dnes uvažovat rozumný investor?

Michal Valentík: Jde o to zvolit určitý mix. Nějaké riziko a tomu odpovídající výnos. Až se tohle v České republice naučí většina obyvatelstva, bude tu obrovský potenciál pro investiční fondy. Jenže když dnes řeknete investiční fond, investiční společnost, tak každý hned vidí nějakou špatnost.

Jaké investiční nástroje by tedy měli začínající investoři využít?

Michal Valentík: Čím méně je investor finančně gramotný, tím více by měl volit podílové fondy. Napřímo tu investuje málokdo. Ono to také není jednoduché. Nejste schopný diverzifikovat, nejste schopný dodržet investiční strategii a čeříte účet více než v podílovém fondu. Drobný investor také efektivně nevyřeší měnové riziko, nedosáhne na korporátní dluhopisy nebo dluhopisy zahraničních států. V tomto ohledu jsou podílové fondy jednoznačně výhodné.
Aleš Mátl: Když se bavíme o opravdovém investování, a nemyslím tím spořicí účet, tak ono tu těch možností jak investovat jinak než prostřednictvím podílových fondů zase tolik není. Navíc i jako drobný investor můžete mít zájem i o dlouhodobě se rozvíjející trhy a dluhopisy s vyšším výnosem, ty však jen tak nekoupíte. Tam jsou fondy jednoznačnou volbou.

Skládají si ale někteří investoři akciové portfolio sami?

Aleš Mátl: Takových je skutečně minimum. Většina investorů, když už jde na akciový trh, tak si koupí maximálně dva tři tituly, kterým věří. Ale to je jen doplněk portfolia.

Mají se Češi se svými investicemi na koho obrátit? Koho zvolit – banku, finančního poradce nebo investiční společnost?

Michal Valentík: Podle mě je to o důvěře. Je úplně jedno, jestli je to banka, finanční poradce nebo investiční společnost. Vy k tomu člověku musíte mít jako klient důvěru a vytvořit si mezi sebou dlouhodobý vztah. Je to tedy o konkrétních lidech.
Aleš Mátl: Ano, je to o důvěře. Ale než se ta důvěra vybuduje, jsou tu nějaké základní znaky, podle kterých mohu poznat podvodníka. Pokud mi někdo bude slibovat zázračný produkt, který zaručeně vydělá deset procent, je garantovaný a kdykoliv si z něj peníze mohu vybrat, tak to je prostě nesmysl. Tam hned vím, že jsem na špatné adrese.

Chrání nás před podobnými podvodníky ta naše konzervativnost?

Michal Valentík: Právě naopak. Protože jsou Češi tak konzervativní, o finance se příliš nezajímají. A potom přijde někdo, kdo je omámí a oni jdou jako ve snu a následují ho do té pohádky. A potom narazí. Odborníkům většinou stačí dvě minuty a ví, jestli ten, se kterým se baví, něco o finančním trhu ví. Běžný člověk to ale poznat nemusí.

Měli by tedy být investoři obezřetnější?

Michal Valentík: Neměli by se investic bát, ale ať si o tom nejdříve něco nastudují. A nemusí ani investovat, ale v budoucnu se jim to může vyplatit. Protože, jak se říká, štěstí přeje připraveným. Mohou se tak vyhnout podvodníkům nebo si nenechat ujít nějakou potenciální investiční příležitost.
Aleš Mátl: Já bych na to jen navázal. Investor by měl vždy dobře rozumět tomu, co kupuje. Měl by ten produkt znát, měl by ho skutečně chápat a mít představu, co se s tím portfoliem bude dít, pokud se trhy budou vyvíjet pozitivně, nebo když naopak začnou padat. Aby si byl sám schopen vyhodnotit, jestli je případnou ztrátu schopen unést a jestli výnos odpovídá riziku.

Moravské hospodářství, 16.12.2013, Speciál - chytré investice